Byl jsem domluvený s Honzou a jeho dědou, že my pojedeme určitě. Byla možnost, že pojedeme autem, ale nakonec jsme se vypravili vlakem, což se nám stalo „osudným“. V sobotu ráno byl naplánovaný sraz na 12:00 na Hlavním nádraží v Praze. Dopoledne jsem měl ještě zápas a tak jsem stíhal vše se štěstím. Když jsme se sešli, koupili jsme jízdenku a šli jsme na vlak, který odjel chvilku po dvanácté hodině.

Cesta do Hodonína probíhala vcelku rychle a čím více jsme se blížili k cíli, tím větší napětí v nás bylo. Museli jsme přestupovat ještě v Olomouci, kde jsme nasedli na rychlík R 810. Projížděli jsme přes Hulín, kde jsme kromě přislíbeného nástupu Vevi očekávali také „proslulého fantoma LeYna“. Bohužel však nikdo nepřistoupil a tak jsme pokračovali dál ve třech lidech.

V Hodoníně jsme byli v 16:16 a za pomocí šikovné slečny jsme se dostali k zimnímu stadionu, kde jsme potkali Šárku z Břeclavi a Misalu. Uchovali jsme si věci u Šárky v autě a po předání lístků od Šárky jsme se přesunuli ke vchodu pro hosty. Přivítání bylo krásné, vtipné a šokující zároveň. U stadionu stála velká spousta vsetínských fanoušků, kteří prozpěvovali melodie a popíjeli. Konečně jsem poznal scousera, který byl velmi přátelský a po pořížení několika fotografií jsem společně s ostatními pokračoval do útrob stadionu, kde mě čekal další šok, opět příjemný. J

Sektor byl narvaný vsetínskými přiznivci a to zbývalo do začátku utkání ještě třicet minut. S Honzou a jeho dědou jsme se rozdělili a já jsem šel vyhledat suiho. Netrvalo to dlouho a přes několik desítek lidí jsem se k němu dostal. Stál vedle majklose a za nimi stáli kostič a ovcomrd Flašar J, poté jsem byl navštívit také Boixosnoise, který se krčil kousek od ledu, ale nebyl k přehlédnutí. Při rozbruslení jsme několikrát pohecovali domácího ochotníka Holeše, který raději odjel z brány.

Když zbývalo už jen pár minut do úvodního vhazování, dovalila se do haly další várka fanoušků, kteří se hecovali před zápasem před halou. V kotli nebylo k hnutí, a když se rozeřval pokřik, bylo to možná pro domácí překvapení. Nicméně jsme to byli my, kteří jsme první inkasovali a to již v 18. vteřině utkání. Naštěstí se nám podařilo gólem do šatny vyrovnat a to v čase 19:45. V druhé třetině přišel vedoucí gól Vsetína a ze strany domácích začalo být ticho, které bylo přerušeno vyrovnávacím gólem. V tu dobu domácí drtiči fandili občas tím způsobem, že někdy zařvali pokřik „Baník“, který byl snad jediným pokřikem. Vsetínský kotel odvětil pokřikem: „Je modrobílý, Baníček je modrobílý, je modrobílý…“. Stadionem se nesly i další neobvyklé pokřiky (např.:Kdo je tu doma, vy kur*y? Kdo je tu doma?Kdo je tu doooma…“ nebo „Dneska dostanete na prdel, dneska dostanete na prdel…“. Fanoušci z Valašska povzbuzovali neustále svůj tým stále a to i přesto, že ve třetí třetině šli domácí do trháku 4:2.

Ukázalo se však, že srdce Valacha, obzvláště to vsetínské, je veliké a díky nepřestávající přízni velkého množství fanoušků se brankami Hrni a Podešvi podařilo vyrovnat a utkání šlo do prodloužení. Tímto pro mě však nastala velmi nepříjemná situace. Jelikož mi jel vlak v 19:42, tak jsem musel po skončení zákl. hrací doby jít společně s Honzou a jeho dědou na nádraží. Byl jsem doprovozen slovy od Plhy, že pokud dostaneme góla, tak se se mnou nebude bavit ( J ). Když jsme dorazili na nádraží, tak jsem stále držel svoji šálu a doufal jsem, že vyhrajeme.

Jenže když jsem se posadil na lavičku na nástupišti, tak přišel velmi nepříjemný šok. Honza, který sledoval on-line přenos na mobilu řekl, že Drtiči vstřelili branku a já jsem vztekem udeřil lavičku se slovy: „Do pde*e, to snad nemůže být pravda“. Byl jsem naštvaný na celý svět a nebýt sms od Šárky (Hodosu neuznali gol. Navíc je hod. vylouceny), tak jsem truchlil dál. Toto mě zvedlo a naděje stále žila. Bylo to však nekonečné a z onlinu jsme viděli, že prodloužení se táhne stejně jako vlak z Hodonína. Když přišli nájezdy, tipli jsme si, kdo pojede a tak se taky stalo – Hrňa, Podešva, Knebl. Když se na internetu ukázalo, že jsme vyhráli, vybuchl jsem a zařval. Následoval přichod paní průvodčí, která se ptala, jestli jí chceme zmlátit J Odvětlili jsme, že jsme vyhráli a slavíme.

Celkový výjezd bych bral velmi pozitivně a to ze všech stran. Atmosféra byla velmi, ale velmi dobrá, hokej byl bojovný a výsledek skvělý. Pocit, který jsem zažil při našich gólech, kdy se všichni objímali, řvali, skákali po sobě a smáli se, bohužel nedokážu lépe popsat. Snad jen dodám, že Marek opět po gólech líbal suiho na temeno hlavy a při jednom gólu mi málem rukou vypíchl oko J Ale i přesto jsem si tento výjezd užil. Chtěl bych poděkovat té spoustě fanoušků, která sdílela prostor v rohu haly, která neustále fandila a udržovala naděje našeho týmu – Vsetína!

(foto:http://hodoninsky.denik.cz)

-zelí-